Novinky

Poklad  lakomého  Antona

Na dvoře Wenzelova statku hořel oheň. Kolem něj posedávali unavení vojáci. Bitva o Hotzenplotz trvala devět dní a byla jedna z nejtěžších, které tato jednotka zažila. Němci věděli, že už jde do tuhého a svých domovů v Sudetech se nevzdávali snadno. Nakonec ale blížící se fronta donutila všechny k ústupu. Pod rouškou tmy utíkali zástupy žen, dětí a starců. To nejcennější ze svých majetků odnášeli svázané v uzlech v náručí. Ti šťastnější měli aspoň vozíky a sem tam koňský povoz. Za nimi se dali na ústup i vojáci wehrmachtu a stáhli se až k Rosswalu. V celém Hotzenplotzu a okolí nikdo nezůstal. 

Voloďa nad ohněm opékal kůzle, které našel ve chlévě na statku. Zoufale se tam tisklo k mrtvole své mámy, kterou zabil padající trám. Dimitrij si obvazoval puchýře na nohách a ostatní jen tak odpočívali. Jejich tanky stály schované ve stodole. Jen Sergej prolézal dům a hledal ukryté poklady. Byl jako straka. Posedlý zlatem a vším lesklým. Všude kudy prošla fronta procházel domy a v jejich troskách hledal peníze které tam jejich obyvatelé nechali. Sem tam se mu povedlo najít pár mincí nebo dokonce prstýnek. Neštítil se ani vytahovat mrtvým zlaté zuby. Ostatní vojáci mu potajmu říkali Hrobař. Do očí se mu to ale nikdo říct neodvážil. Byl to chlap jako hora, ruce jako lopaty a ramena jako buldozer. A pro ránu nešel nikdy daleko. Navíc byl velitelem tanku. 

Na dvůr přikulhal velitel čety. Před dvěma měsíci, při boji o Duklu, byl bolestivě zraněn střepinou do nohy. Ale sotva se uzdravil vrátil se ke své jednotce. "Zítra večer vyrazíme na Rosswald. Během dne musíme dát do pořádku veškerou techniku." S těmi slovy si pod sebe položil složený kabát, posadil se k ohni a s tichým zasténáním si natáhl zraněnou nohu blíž k hřejivým plamenům. 

Z rozbitých dveří domu vyšel Sergej se starou knihou v náručí. Odplivl si a tlustou knihu hodil do ohně. "Nic tu, kurva, není. Posraní němčouři". Teprve osmnáctiletý Ivan, benjamínek čety, vyskočil, vytáhl knihu klackem ven, uhasil na ní doutnající uhlíky a vyčítavě se na Hrobaře podíval. "No jo, náš študentík" pohrdavě se ušklíbl Sergej, svalil se k ohni a dodal "si ji nech, stejně jí nebudeš rozumět. Je to německy." Jenže Ivan, student moskevského jazykového institutu, německy docela uměl. Stejně jako česky, polsky a trošku anglicky. 

V tuto chvíli už stejně Sergeje neposlouchal a zaujatě listoval knihou. Hned taky ostatním překládal. "Je to deník nějakého Wenzela. Podle všeho to byl statkář co tu žil. Píše tady jaká byla úroda." Přelistoval pár stránek. "V červnu 1928 se mu narodil druhý vnuk a dostal jméno Christian" 

 "Fuj, oni se ty kurvy německé ještě množí" znova si pohrdavě odplivl Sergej. 

 Ivan listoval dál. "V březnu 29 se rozvodnila řeka a zatopila všechny domy včetně koželužny. Zastavila se až u Schwarzova koloniálu." 

 "Aspoň si umyli muňky" rozesmál Sergej celou četu. 

 "Čti dál" pobídl Ivana velitel Krapuščinskij. Ten už stejně i bez pobídky listoval knihou. "Tady je to zajímavé. Píše tu o nějakém Antonovi který žil v bývalém mlýně za lesem. "...Věk můj je již značně znát, neduhy mnohé mě trápí a cítím že Bůh mě již brzy povolá k sobě do království nebeského. Přesto můj otec je stále mlád a pln síly. Mezi lidem se šeptá že s Ďáblem spolčen jest. I já, znaje zlé a nenávistné povahy otce svého jsem nakloněn uvěřiti skutečnosti této. Já i moji sourozenci jsme velmi trpěli v rodném domě kde pádná ruka otcova přísně dohlížela na výchovu naši. Hans, starší brat můj zahynul ve věku šestnácti let. V lese jej strom zavalil poté co ho otec ve vádě proklel. Má nebohá matka poté velmi strádala neschopna smířit se s tím že Hanse Bůh si k sobě povolal."

 "Mrtvý Němec, dobrý Němec" opět plivl do ohně Sergej a Ivan pokračoval "Mou sestru Brigitt provdal za polského obchodníka. Ubohá, spanilá Brigit, dítě tak veselé a hravé. Sotva odrostla panenkám, teprve čtrnáct jar jí bylo. Svůj rodný dům opouštěla v slzách. Pranic ji netáhlo k polskému zbohatlíkovi jenž o mnoho let dříve narozený byl a již mu kštice na hlavě značně řídla. Ještě na prahu kostela Brigit hořce plakala a obě s matkou prosily bídáka Antona by slitoval se. Leč marně. Po odchodu Brigit již matka naprosté trudomyslnosti propadla. Celé dny sedávala v zahradě pod stromy a teskně k nebi hledíc mumlala modlitby. Milovala a zároveň nenáviděla Boha jež jí obě děti vzal. Otec se často hněval že práce domácí zanedbává a za toto ji tloukl. V zimě léta páně 1849 přivedla matka na svět mého mladšího bratra Fridricha a brzo poté skonala. Leč Fridrich byl dítě neduživé, slabé a často stonavé. Poté co jeho třetí zima přešla začal mu růst na zádech hrb. Lakomý otec dlouho váhal zda povolat felčara. Tak dlouho až nakonec nebylo Fridrichovi pomoci. Mohutný hrb převažoval jeho malé tělíčko dopředu a při chůzi musel si chlapec vypomáhat holí. Často tak byl terčem otcovy zlostné letory. Léta páně 1853, poté co byla všechna úroda sklizena a svezena vyhostil otec Fridricha z domu řka, že zbytečného hrbáče živiti nebude. Poručil čeledínovi by mrzáka odvezl do lesa a ponechal ho jeho osudu." 

 "To byl i na Němčoura docela slušný zmrd" pronesl zamyšleně Dimitrij a myslel přitom na své dva malé syny. Tomu mladšímu byli právě tři roky. 

Voloďa přihodil na oheň pár polínek a podíval se na Ivana. "Jak to bylo dál?" Ivan přelistoval pár ohořelých stránek a pokračoval "Včerejšího dne přiběhl do vsi lesní adjunkt zcela zadýchán a zvěstoval nám že tělo mého otce mrtvé nalezl. Nachází se v lese, asi tisíc kroků od mlýna. Tělo otce mého jest zčernalé a stromy okolní ohořelé jsou. Patrně ho Ďábel s sebou odnesl. Poslal jsem Johanna, svého prvorozeného, aby s četníky ohledal místo skonu svého děda. Můj stav je již natolik zchátralý že se nemohu tak daleko vypravit." 

Dál je to zase nečitelné, pokrčil rameny Ivan a otočil stránku. Pokračuje to až datem 27.3.1930. "Správce farnosti Fullstein, páter Petr, odmítl tělo Surovce Antona do půdy svaté uložiti. Stále ještě nezapomněl kterak o pašijích otec Boha urazil a hlasitě se rouhal. Páter Petr přesvědčen jest že otec pakt s ďáblem uzavřel a proto odnesen do pekla byl. Stejně tak zdejší ženy vesnické bouřlivě křičely že nemůže ďábel na svatém místě spočinout. Proto jsem vyslal syny a vnuky své by pohřbili tělo svého předka v místě kde skonal. Otcovy pozemky rozdělil jsem rovným dílem mezi své vnuky - Christiana, Kurta, Karla a Michaela, jakož i Marianne - dceru Johannovu. V mlýně jeho žádný bydleti nechce neboť stavba je to zchátralá, zborcení blízká. Mince jenž můj otec střádal ve sklepení a jež si již jako robě malé pamatuji nechám uložené tam kde jsou. Je to zlato prokleté, mou matku i mého bratra Hanse život stály. Nepřeji si aby se mí potomci kvůli nim vadili a proto jim jejich existenci zamlčím a jen zde, těmto stránkám ji svěřím." 

 "COŽE???!!!" zařval chamtivý Sergej a vyskočil na nohy. "Kde je ten poklad? Dělej, čti!" Tyčil se nad Ivanem a hrozil mu pěstí. 

 "Kroť se prosím tě" okřikl ho velitel Krapuščinskij a pokynul Ivanovi aby to dočetl. U ohně už nespal nikdo. Všichni vojáci pozorně poslouchali a upírali své oči na Ivana. 

 "Tady nepíše kde" řekl bezradně voják a listoval přitom ohořelou knihou. "Přečetl jsem vám to celé. Tady je ještě dovětek aby byli opatrní, že několik lidí v okolí vidělo Antonova ducha a že je stejně nepřátelský jako za živa. Proto prý do toho lesa raději nikdo nechodí. Jinak už nic" pokrčil Ivan rameny. 

 "Do prdele" ulevil si Sergej. "Musí to být někde tady. Říkal jsi něco o mlýně v lese. Je to tak?" Ostatní vojáci souhlasně zahučeli.

"Půjč mi mapu Borisi" požádal Sergej velitele Krapuščinského. Ten ji ochotně vytáhl z brašny a hlavy vojáků se sklonili nad papírem. 

 "Mohlo by to být tady" zabodl prst Dimitrij. "Nebo tady. A tady je taky nějaká osamocená stavba." 

 "Spousta možností" povzdechl si Voloďa. "Pojďte radši jíst" vyzval ostatní a začal kolem ohně posílat porce opečeného kůzlete. Jenže Sergej cítil zlato a byl jako v rauši. Hltavě spolykal kusy masa a stále přitom koukal na rozprostřenou mapu. Oči mu těkaly z jednoho konce na druhý a potichu si mumlal "Kdepak jste moje penízky, kdepak jste" 

 "Jdu najít někoho kdo mi řekne kde to je" zvedl se najednou. 

 "Žádné vylomeniny" varoval ho Krapuščinskij. 

 "Nech ho" mávl rukou Voloďa. "Stejně tu nikdo nezůstal" 

 Rozzuřený Sergej se vrátil až v noci. Vztekle nakopl vědro které leželo uprostřed dvora a mezi zuby drtil nadávky. Evidentně nenašel ani mlýn ani nikoho kdo by mu ukázal cestu. Sám sobě si slíbil že se sem po válce vrátí a ten poklad najde. 

 Druhý den za soumraku tanky vyrazily na Rosswald. Jeden za druhým vyjížděly z trosek Hotzenplotzu. T34 jemuž velel Sergej jel jako poslední. Za rybníkem v Matzdorfu stál ve stínu lesa stařec, opíral se o hůl a nenávistně hleděl na postupující konvoj. 

 "Zastav u něho" křikl Sergej na Dimitrije. 

 "Proč? Nech ho být, je to jen starý dědek" odporoval Dimitrij. 

 "Povídám ti zastav!" houkl Sergej z věže a Dimko poslušně zastavil pár metrů od lesa. Stařec nejevil žádné známky strachu a klidně koukal jak se otvírá poklop tankové věže. Jakoby na ně čekal. 

 "Hej" křikl na něho Sergej "Ty znáješ kudá my přijechajem k mlýnu Anton?" 

 Děda pomalu přikývl. 

 "Nu? Kudá?" ztrácel Sergej trpělivost. 

 Stařec zvedl hůl a ukázal na druhou stranu louky "Rovně k lesu, potom doprava a pořád podél potoka k těm vysokým stromům." 

 Sergej spokojeně zalezl dovnitř a houkl na Dimitrije. "Viděl jsi? Jeď!" 

 "Počkej ještě" poprosil Ivan a z věže vylezl tentokrát on. 

"Je to daleko?" zavolal na starce. 

Stařec zavrtěl hlavou a usmál se na Ivana bezzubými ústy "je to kousek chlapče, jen malý kousek". 

"Danke" zavolal Ivan vychovaný v úctě ke starým lidem a zavřel za sebou poklop věže. 

 "Jeďte rychle moloďci, poklad už na vás čeká. Schnell, schnell" zachechtal se Anton pod vousy a rozplynul se ve stínech lesa. Mezitím uvnitř tanku rozradostněný Sergej horečně vydával rozkazy. 

 "Voloďo - zavolej Krapuščinskému, že máme prasklý pás a zdržíme se. Řekni mu, že je dojedeme hned jak budeme moc. Dimitriji - ty na to šlápni, nemáme čas. Penízky na mě čekají, moje penízky." 

 "Viděli jste ty jeho oči?" otřásl se Ivan. "Úplně skelné. Jako oči mrtvoly." 

 "Ser na oči, jedeme si pro prachy" radostně ho plácl Sergej po zádech a tvářil se jako kdyby už mu ty peníze říkaly pane. Jeho nadšení bylo nakažlivé a strhlo i ostatní. 

 "Až se vrátíme koupím za ně Irině ten nejkrásnější náhrdelník. Se třpytivými diamanty" vzpomínal Voloďa na svoji milovanou ženu kterou zanechal doma, na severu Ukrajiny a chvěl se mu přitom hlas. 

 "Já si koupím dům" plánoval Sergej. "Zděný, se zdobenou fasádou. Na hlavní ulici. Bude to nejkrásnější dům ve městě. Všichni ho budou obdivovat." 

 "To víš, že jo. Budeš stát na balkoně a kynout jim jak báťuška car" využil Dimitrij toho, že na něj Sergej nedosáhne a rýpnul si do něho. 

 "Co ty Váňo?" všiml si Voloďa, že jejich benjamínek není ve své kůži. "Co uděláš se svým dílem pokladu ty?" 

 "Já bych chtěl chovat koně" probral se ze zamyšlení Ivan. Pořád myslel na ten mrtvý pohled záhadného starce. "Krásné, ušlechtilé, jezdecké koně. Araby. Ráno bych je pouštěl na pastvu, od kopyt by jim lítal prach a skrz vlající hřívy by prosvítalo Slunce...." 

 "Ty hřívo, pochopil jsi správně kam máme jet?" vytrhl ho ze snění Dimitrij sedící za rajčakami tanku. "Tady to začíná být nějaké měkké." 

 "Jo. Říkal ať jedeme furt podél potoka k támhle těm vysokým stromům." 

 "Jen jeď" poručil shora Sergej. 

 "Boříme se do toho čím dál tím víc, je to strašně měkké" nezdálo se to Dimkovi. 

 "To projedeme, šlápni na to". Sergej nedočkavě posedával ve věži tanku a netrpělivě vyhlížel starý mlýn. V lese se mezitím úplně setmělo. Zbytek čety zmizel za kopcem. 

"Rozsviť světla" poručil Sergej, otevřel poklop a upřeně zíral do tmy. Tank se zoufale zmítal v bahně, ale prodíral se dál. Hlouběji a hlouběji do středu bažiny. 

 "Zapadneme" začínal panikařit Dimitrij. 

 "Jeď ty vole, jeď, nezastavuj !Musíme se dostat tam k těm stromům" vlezl Sergej zase zpátky do věže a ukazoval na vysoké topoly, které čněly na kraji louky. Další zakymácení tanku za ním přibouchlo těžký poklop, na poslední chvíli stačil uhnout rukou, kterou se přidržoval za hranu věže. "Do prdele, to bylo o fous" zabručel si naštvaně.

 "Nemohl si z nás ten dědek vystřelit?" staral se Voloďa. "Takhle dojedeme leda do pekla" 

 "To bych mu teda neradil, v tom případě si ho podám!" Hrobař cítil jak se rozplývá vidina pokladu jenž měl už téměř na dosah ruky a jeho temná stránka se drala na povrch. 

 "Otoč to Dimko, vrátíme se pro toho zmetka a ať si mě nepřeje jestli mě k tomu zlatu nedovede!" 

Dimitrij poslušně zatáhl za rajčaky, aby tank otočil zpět a zajel přímo do středu bažiny. Pásy se chvíli protáčely naprázdno, neschopny zabrat a vzápětí se celý železný kolos začal propadat. 

 "Co je?" křičel shora Sergej a drápal se zpátky na sedačku, ze které při náhlé změně směru sklouzl. 

 "Zapadli jsme, z tohoto nevyjedeme" opatrně zašeptal Dimitrij, jako by se tomu sám ještě zdráhal uvěřit. Jakoby na potvrzení jeho slov naposled zaškytal motor tanku zahlcený bahnem a uvnitř se rozhostilo ticho. 

 "Kurva, co je tohle za šlendrián" křičel vztekle Sergej. "Dimitrij, nastartuj a okamžitě vyjeď ven!" 

"Nejde to" zoufale se pokoušel Dimka nastartovat. Utopený motor ani neškrtl a tank klesal hlouběji a hlouběji. Bahno už zalilo průzor u řidiče a znemožnilo mu výhled. Vojákům začínalo být jasné, že z tohoto vlastními silami nevyjedou. 

 "Voloďo, oznam že máme potíže" nařídil Sergej s povzdechem 

 "Tady tři em jedna, tady tři em jedna, slyšíte mě?" pokoušel se Voloďa navázat spojení. Odpovědí mu bylo jen šumění. Sundal si sluchátka a celkem zbytečně oznámil ostatním "nemáme spojení." 

"Vylezte ven" rozhodl se Sergej pro riskantní krok a pokusil se otevřít poklop. Nešlo to. 

 "Dělej" křikl na něho zdola Dimitrij. "Teče sem voda". 

 "Nejde to" funěl Sergej a opíral se do poklopu vší silou. "Někde se to zaseklo nebo co". 

 Stejně pochodil i Dimitrij když zkoušel otevřít poklop u řidiče. "Tady to taky nejde, kurva". 

Všechny tváře se obrátily na Voloďu. Ten už měl na uších sluchátka a křičel do vysílačky "tady tři em jedna, tři em jedna, slyší mě někdo? Potřebujeme pomoc!!" Chvíli poslouchal a zavrtěl hlavou "Nic. Nemáme spojení." 

 Tank T 34 s označením 3M1 klesal hlouběji a hlouběji. Na jeho poklopu stál rozcuchaný, vousatý stařec se skelným pohledem a potichu se chechtal. "Tak mého pokladu se vám zachtělo holoubkové". 

Zatímco se těžký, železný kolos bořil hlouběji a hlouběji vojáci uvnitř propadali horečnému šílenství. Sergej a Dimitrij zběsile bušili do obou poklopů a snažili se prorazit si cestu ven. Voloďa pořád a pořád dokola křičel do vysílačky a prosil o pomoc. Kalná voda stoupala a řidičovi s radistou už dosahovala až po prsa. Benjamínek Ivánek se choulil u stěny a tušil, že hřívy svých vysněných koní nikdy neuvidí. Že tady a teď jeho životní pouť končí. Najednou něco zaslechl. V interkomu jeho přilby se ozýval zvláštní, šeptavý hlas. 

 "Ticho, ticho, nechte toho, ticho" rozkřikl se na ostatní. "Poslouchejte". Křik kolem postupně utichal a všichni úžasem oněměli. 

 "Tak mého pokladu se vám zachtělo moloďci. Nikdy mé zlato nedostanete, NIKDY, NIKDY, NIKDY. Je moje, jen moje. Nikdo ho nikdy nenajde. Samo peklo ho hlídá." 

 "Kdo to dělá?" rozkřičel se Sergej? "To ty?" obrátil se na Voloďu. "Přiznej se, že to děláš ty!". Ve vzteku vytáhl pistoli a šermoval s ní radistovi před obličejem. "Okamžitě toho nech, nebo tě odprásknu jak psa". Voloďa se odtáhl jak nejdál mohl a snažil se Sergeje uklidnit. 

 "To nejsem já, co blbneš vole, hrabe ti?" 

Jako další tasil zbraň Dimitrij. "Za tohle můžeš ty a to tvoje hamounství. Od samého začátku bylo jasné, že nás ten tvůj poklad přivede do maléru" křičel a sápal se úzkým prostorem nahoru k Sergejovi. 

"Teď se tu kvůli tobě utopíme jak koťata". 

 "Řídil jsem to snad já? Ty můžeš za to, že jsme tady zapadli. Proč jsi to, kurva, neotočil co?" 

 "Ty hajzle" zatajil se Dimkovi dech nad tou nehorázností, chytil Sergeje za nohu a táhl ho k sobě dolů. 

 "Pusť mě ty zmetku, pusť mě" kopal Sergej zuřivě nohou a snažil se udržet na sedačce. 

 "Kluci nechte toho, tohle nám nepomůže" prosil Ivan. Jenže ti dva už viděli rudě a jakákoliv slova byla zbytečná. Výstřel zaburácel v uzavřeném prostoru a čas se na vteřinu zastavil. Letící kulka zadrnčela o kovové pláty a vzápětí se benjamínek Ivan sesul k zatopené podlaze. Voda kolem něho se zbarvila krví. 

 "Panebože. Cos to udělal?" Jako první se vzpamatoval Voloďa a vrhl se do vody pro svého kamaráda. 

 "Váňo, Váňo, no tak, dýchej, všechno bude v pořádku, neboj se" kolébal v náručí mrtvé tělo. Nicméně díra uprostřed Ivanova čela a do ruda zbarvená voda naznačovaly, že v pořádku už nebude nikdy nic. Dvěma ostatním vojákům to bylo naprosto jasné. 

 "Ty hajzle" jako první se vzpamatoval Dimko a zamířil nahoru. Ale Sergej na nic nečekal a vypálil bez míření. Tentokrát trefil. Rána z takové blízkosti roztrhala Dimitrijovi levou plíci a jen o několik milimetrů minula aortu. Zemřel dřív než tankem dozněla ozvěna výstřelu. Voloďa bezmocně stál, stále svíral v náručí Váňovo mrtvé tělo a po tvářích mu tekly slzy. "No tak? Zastřelíš mě taky? Tak si posluž, stejně se odsud nedostaneme." Kalná voda prudce stoupala, už dosahovala téměř až k věži. 

 "Já se odsud dostanu. Já ano. A pak si vezmu ten zkurvený poklad. Jsou to moje peníze, jenom moje. Stejně bych vás odprásknul tam, snad si nemyslíš, že bych se s někým dělil" drtil Sergej nenávistně mezi zuby a otočil zbraň proti Voloďovi. Ten pomalu pustil Váňovo tělo, nechal ho sklouznout pod hladinu a naposled se za ním podíval. Pak pomalu zvedl hlavu a podíval se Sergejovi do očí. "No tak střílej. Dělej." Jejich pohledy se střetly a Sergej zaváhal. Nedokázal Voloďu zastřelit když na něho upíral své obrovské, karamelově hnědé oči. 

"Nečum na mě jako štěně" rozkázal. "Otoč se". Přesně na to Voloďa čekal. Naznačil, že se otáčí a vzápětí se vhrnul na Sergeje. Správně předpokládal, že ten nebude žádný útok čekat. Podařilo se mu stáhnout ho do vody a podržet pod hladinou. Ne však na dlouho, Sergej byl mnohem silnější a za chvíli tak získal v boji převahu. Chytil ho za ramena a držel pod vodou. Voloďa bojoval ze všech sil, ty mu ale rychle docházely. Když už ztrácel vědomí narazil do Váňova těla. Nahmatal jeho pistoli u pasu, odepnul ji a naslepo vystřelil. Pár vteřin poté to jeho srdce, bojující o poslední zbytky kyslíku vzdalo. Voloďa už se z vody nevynořil a nikdy se nedozvěděl, že Sergeje postřelil do stehna. Vyčerpaný Sergej se vytáhl zpátky do věže a rukama si svíral prostřelené stehno. Z bahna čouhala už jen špička věže a kousek kanónu tanku. To ale nemohl vědět. Co ovšem věděl byl fakt, že uvnitř voda dosahovala až k horním sedačkám ve věži. 

Sundal si promočenou košili, zaškrtil si nohu, aby zastavil krvácení a bezradně se opřel o stěnu. Co teď? Po tisící zkusil otevřít poklop nad sebou. Marně. Ve vodě pod ním se vznášelo Voloďovo tělo. Znechuceně ho odstrčil. Pak zkontroloval svoji pistoli. Zdála se v pořádku. Že by zkusil ten poklop rozstřílet? Už mu opravdu hrabe, uvědomil si. Copak by to šlo? 

Náhle zhaslo světlo. No super, takže teď tu ještě zůstane potmě. Stejně je zázrak, že to svítilo tak dlouho. Na opasku nahmatal svoji baterku a rozsvítil ji a uvědomil si, že v tanku už není sám. Na vedlejší sedačce seděl rozcuchaný, bledý stařec a usmíval se na něho. 

"Kdo jsi? Co tady děláš?" vyděsil se Sergej, přitiskl se ke kovové stěně a napřáhl ruku s pistolí. 

"Jak ses sem dostal?" zabloudil očima k pevně zavřenému poklopu. 

 "To je moje tajemství" zasmál se muž. 

Sergej vystřelil. Z té těsné blízkosti nemohl minout. Kulka zahvízdala tankem, několikrát se odrazila od kovových stěn a zmizela pod vodou. Muž klidně dál seděl a cenil na vojáka svá bezzubá ústa. 

 "Mě nemůžeš zabít moloděc" smál se. 

 "Každého můžu zabít" procenil mezi zuby Sergej a vystřelil znova. Tentokrát odražená kulka zasáhla jeho paži. Hrobař vykřikl bolestí a pustil baterku. Světlo ještě pár vteřin klesalo pod hladinu a pak zhaslo. Muži se ocitli v naprosté tmě. 

 "Kdo jsi?" zašeptal Sergej potichu. 

 "Jsem Anton a ten poklad je můj" ucítil na své tváři páchnoucí dech. "Pozdravuj v pekle šmejde" bylo poslední co v životě slyšel. Pak tankem zahvízdal vítr a Sergej osaměl. Utopil se o hodinu později, poté co voda zaplavila celý tank a ten navždy zmizel v děsivých bažinách Hotzenplotzu. I se čtyřmi mrtvými těly.

O čarodějnici  Karolindě z Fridrichštejna

Číslo účtu