Den druhý

 Den druhý

   Na pořadu je Veselý hřbitov a pak už zmizím v horách. V pohoří Maramureš. Ten Veselý hřbitov jsem už dlouho chtěla vidět. Původně to byl normální hřbitov v malé vesničce u ukrajinských hranic. V té vesnici měli místního umělce a ten jim tam přemaloval náhrobky. Udělal je krásné – modré a veselé. Každého nebožtíka tam nakreslil v jeho profesi a něco k tomu napsal. Nevím co, je to rumunsky. Pak o tom někdo napsal do novin, někdo další na net a rázem se z toho stala atrakce. Místní babky si před hřbitov postavily stánky s domácí marmeládou a vyšívanými ubrusy a začaly tam jezdit autobusy plné turistů. Zároveň se mnou dorazily čtyři. Plné děcek. Nějaký tábor na výletě.Umíte si představit čtyři autobusy harantů od šesti do dvanácti let? Ani to nezkoušejte. Myslím, že jen učitelky vědí, o čem mluvím. Vzala jsem hřbitov poklusem, rychle cvakla pár fotek a zmizela do ticha hor.

   Na parkovišti před nějakým monastýrem jsem se poradila s mapou a rozhodla se, že vyjedu támhle na ten hřeben a tam si dám nějakou menší túru. Cesta nebyla nic moc, normální polňačka, ale šlo to. Tak se pomalu sunu nahoru a najednou proti mně jede auto. Uhnu do trávy, aby mohl projet, a čekám. Neprojel. Zastavil vedle mě, vyskočil nějaký fousatý Rumcajs a anglicko-rumunsko-rusky mi vysvětlil, že tam neprojedu. Že je to cesta sjízdná leda pro off-road a možná ani to ne. OK, chápu a česko-anglicko-rusky mu vysvětluju, že děkuju za info a že teda pojedu na támhleten kopec naproti. Neví náhodou, jak vypadá ta cesta tam? Než mi to vysvětlí, blíží se k nám další auto. Do kopce pomalinku stoupá fabie a v ní mladý Polák. Zapojili jsme ho do diskuze a česko-polsko-rumunsko-anglicko-rusky jsme si sdělili dojmy ze zdejších cest a že se v tom monastýru dole dá prý koupit sýr a nějaký likér.

   Rumun vyzvídá, jak nás napadlo jet sem, po téhle cestě. Krčím rameny a říkám, že jsem prostě koukla do mapy a jela. Polák krčí rameny taky a říká, že viděl jet mě, tak jel za mnou. Ujistila jsem ho, že to byla teda obrovská chyba. Všichni, kdo někdy prošli místy, která jsem natrasovala, se mnou určitě souhlasí.

   Protější kopec sjízdný byl (pro mě teda, kdyby tohle viděl můj servisák, tak by brečel). Byla tam nádherná hřebenovka a bivak 10+. Výhledy, hory, cinkání stáda oveček a výkřiky pastevců, když je zaháněli dolů z hor, západ Slunce nad horami a bouřka v dálce. Luxus, naprostý luxus. Usínala jsem s pocitem nejšťastnější kosatky na světě.