Palubní deník výpravy z Liptaně do nekonečna a ještě dál.

Členové posádky:

Já, Biluše První Veliká – kapitánka výpravy, řidička, komunikátorka s domorodci, kuchařka a vrchní zásobovačka

Brioška, Blizárd strašlivý – pomocník kapitánky, hlídač, kontrolor potravin a manažer pro komunikaci s jinými živočišnými druhy

Zubatá žába Ulrika z Bruntálských bažin a Oveška Oxanka – plyšové pasažérky

A hlavně věrná a spolehlivá oktávka Enterprise co nás doveze kamkoliv a zpět.

Den první - Přes Slovensko a Maďarsko do Rumunska.

Někde pod Tatrami mě přepadla únava nejvyššího stupně. Ani energeťák nepomohl. Tak jsem to zapíchla na benzínce mezi kamiony, rozestlala si a na dvě hodinky si zdřímla. Koneckonců, nevozím s sebou ložnici jen tak, neasi. Koukali na mě dost blbě, ale to je mi jedno. Akorát že mi pak ty dvě hodiny dost chyběly. Možná mi teda chyběly už ty dvě co jsem ráno strávila v servise. Těžko říct.

To bylo takhle. Sotva jsem vyjela, tak mi začalo pískat kolo. Aspoň jsem si myslela, že to bylo kolo. Tuhle fintu už na mě Enterprise jednou zkusila. Když jsem v zimě jela s Hančicí do Valbřichu na Slavnost světel. V Praze kolo sem tam písklo a v Polsku už skřípalo jako hromada šrotu, co se sype po náměstí. Pak se nás musel ujmout nějaký hodný děda a ukecat protivného mechanika, aby nás zachránil a sundal utržený zadní kryt brzdy, co tam dělal ten rámus.

Jelikož tam ještě tři kryty zbyly a pískot zněl úplně stejně, měla jsem strach, abych se do stejné situace nedostala v Maďarsku. Tam by mi ji totiž dost komplikovala jazyková bariéra. Umím maďarsky jenom igen, nemtudom a egede šegedre (na zdraví), a to ještě vyslovuju s blbým přízvukem. Uznejte, že s takovou slovní zásobou nedokážu vysvětlit, že mi píská kolo.

Tak jsem radši odbočila na benzínku, kde mě dobře znají. Paní benzínková hned povolala manžela, ten nějakého chlápka z dílny a společně čuměli na zadní kolo. Po minutě se k nim připojil ještě projíždějící kamioňák a zírali tam všichni tři. Každý měl svoji teorii – od špatné geometrie přes ojeté destičky až po tlumiče. Po půl hodině šéf benzínky prohlásil, že musí k zubaři, a odeslal mě k nějakému Kratinovi. Tomu taky obratem zavolal, a tak na mě Kratina už čekal. Se zvedákem a všema těma hejblátkama co s nimi spravují nemocná autíčka. Během pár vteřin měl dole všechna kola (buď dřív dělal u týmu McLaren, nebo u Gejzy v Přívoze, ale praxi má teda úžasnou, to smekám). Chvíli si točil brzdovými kotouči, pak ta kola zase nasadil a zeptal se mě, jestli jsem si 100% jistá, že píská zadní kolo. Ujistila jsem ho, že vůbec nevím, co a kde píská. Sedl si za volant, rozjel se po dvoře a začalo to pískat... A já jsem byla doma. Teda nebyla jsem doma, byla jsem u Kratiny na dvoře, ale věděla jsem, co to píská. Rakev na střeše. Tohle už znám. Když se namontuje moc dozadu, tak nějak záhadně nabírá vítr a píská. Poděkovala jsem panu Kratinovi za pomoc, přešroubovala rakev o dva centimetry dopředu a konečně vyrazila vstříc dobrodružstvím. Dokud se mi teda nezačalo chtít spát v těch Tatrách.

Do Rumunska jsem se kvůli tomu dostala až pozdě večer a bivak jsem stavěla potmě. Přepadly mě u toho larvální stadia upírů, a než jsem vybalila moskytiéru, tak mi vysáli nejmíň litr krve.