Den třetí

Mrkla jsem na východ Slunce nad horami, sbalila auto a vyrazila dál. Kormidlo na jihovýchod, dálky nás čekají. První zastávka byla u jezera Lacul Rosu. Je slavné tím, že vzniklo po zemětřesení roku 1837. Tenkrát sesuv půdy přehradil řeku a jezero bylo na světě. Dodnes z něho trčí zbytky stromů a mohlo by být hezky strašidelné. Třeba někdy za podzimní mlhy… Jenže podzimní mlha není. Je krásný, letní den, a tak jsou tady kolotoče, langoše, klobásy, magnetky a rámus. Ne ne, tohle nepůjde. Zdrhla jsem do soutěsky Bicaz. Špatná volba, tam to bylo dost podobné. Taky hezky dramatické místo. Vysoké skály se svírají nad úzkou silničkou a těsně kolem ní valí prudký potok. Místo s obrovským potenciálem. Bohužel si totéž myslí i prodejci suvenýrů. Takže místo langošů se tady prodávají trdelníky, zbytek zůstává. Zdrhala jsem dál. K jezeru Sfanta Aňa. Tady jsem byla konečně spokojená. Sfanta Aňa není jen tak obyčejné jezero, je to kráter sopky. Jediné rumunské sopky. Když vychladla, tak se kráter zatopil dešťovou vodou a dneska to tam vypadá jak ve filmu Lovci mamutů. Normálně jsem čekala, za kterým stromem se vynoří Kopčem a Veverčák.

Cesta do kráteru je fyzicky trošku náročnější. Parkoviště je úplně nahoře a k vodě se jde dolů. Hodně dolů. Asi kilometr vzdálenostně a půl kilometru výškově. Prostě krpál jako kráva. Dolů to tolik nevadí, ale pak se musí zase nahoru, že jo. Umřela jsem tam vyčerpáním. Třikrát.

Kromě parkoviště je nahoře ještě rašeliniště. Asi kilometr na druhou stranu než jezero. Mají tam masožravé kytky a krvožravé komáry velké jak čivava. Vypadají spíš jako bonsai pterodaktyl, nejspíš tam ty bestie zbyly z toho pravěku. Jeden mě držel za nohu a snažil se mě odnést do močálu. Nedala jsem se, je zakázané šlapat mimo cestičky. Ještě bych kvůli němu dostala pokutu. I tak mě dost zdržel a na parkoviště jsem se vrátila skoro se soumrakem, jako poslední. Už tam byl jen hlídač a děda, co prodával magnetky. Čekali na mě. Kolem zázemí už měli natažené tři vrstvy elektrického ohradníku a čekali jenom, než odjedu, aby to za mnou zavřeli a pustili proud. Hlídač si všiml mého udiveného pohledu a vysvětlil mi, že je to proti medvědům. A zeptal se, kde budu spát. Co já vím, tamhle někde v lese si postavím bivak. Děda od magnetek zalapal po dechu a poslal mně do kempu, co je hned vedle. No tak to určitě, celá žhavá se budu zavírat za plot, když si konečně užívám svobodu a volnost neasi. Dědové pokrčili rameny, že mě jako varovali a zapojili ten ohradník.

Projela jsem kolem kempu (za el.ohradníkem a vysokým plotem) a dvou rodinných domů (oba za ohradníkem) a začala se těšit. Jak často se asitak někomu stane, že má šanci v noci pozorovat medvědy, aha? I když při mém štěstí přijde maximálně tak liška, nebo vrabec. Přišli komáři. Ti z toho rašeliniště. Možná to bylo tím, že jsem byla hned vedle, asi sto metrů od první masožravky.Krom nich už nepřišel nikdo. Až do druhé ranní. To mě vyhnala z peřin biologická potřeba. Musela jsem si jít napudrovat nos. Tak říkají princezny tomu, když je volá příroda. Brioška, samozřejmě, vylezla z auta taky a šla si čuchat něco u lesa. Dřepím za autem a najednou vidím něco na druhé straně louky. Tak padesát metrů ode mě. Stojí to kousek od cesty a kouká to na mě. A ten blbý pes si jde klidně k tomu. Ječím "kemněěěěě" a zároveň si natahuju kalhoty. Pes se lážoplážo vrací a ještě cestou něco čuchá. Držím dveře od auta, pohledem fixuju ten cizí objekt a syčím "dělej, pocem". Zdálo se mi to, nebo se to fakt pohlo směrem k nám? Chytám Brianu za chlupy, hodím ji do auta a skáču šipku za ní. Další půlhodinu na to zírám přes okýnko. Hýbe se to, nebo ne? Baterka tak daleko nedosáhne a měsíc nesvítí. Nakonec jsem z toho pozorování usla. Ráno to tam bylo pořád, ale už z toho žádný strach nešel. Nebo se snad někdo z vás bojí patníků?